Je přece moderní žít na dluh

Přestala vám fungovat pračka a nemáte zrovna peníze? Asi si půjčíte od nějaké společnosti na rychlé půjčky. Chcete nový telefon, protože máte rok starý telefon? A nemáte na něj? Tak můžete kupovat na splátky. Chcete se konečně postavit na vlastní nohy? Hypotéka je často jediné řešení, protože částky za bydlení jsou šílené.

Dnes je naprosto normální žít na dluh. Teď na to nejsou peníze a čekat do budoucna se ne každému chce. Vlastně bych se nedivil, kdyby se to považovalo za normu. Co takhle zavést heslo: „Kdo nežije na dluh, není IN.“? Třeba se to ujme.

Dostat se do dluhů není těžké. Dokonce si můžete vybrat, od koho to bude. Ať už to jsou banky, společnosti na rychlé půjčky, začíná se objevovat P2P půjčování. Anebo zkusit rodinu. Všechny tyto půjčky jsou samozřejmě strašně výhodné.

Navíc vás k půjčkám přesvědčuje bezpočet reklam. Ať už na netu či v televizi. Pokud je nedokážete zcela ignorovat, nebo vůči půjčkám a dluhům nemáte negativní postoj, tak vás možná příště bude nahlodáváat i vaše podvědomí.

Půjčovat asi? Ano. Splácet? To moc ne

Půjčit si je snadné. Splácet dluh pro mnohé už tak snadné není. Nemají moc peněz a ta poslední věc na splátky byla dražší, než si mysleli. Aby mohli fungovat dál, často to řeší tím, že si půjčí znova. A příště zas. Tímto způsobem se dostávají do dluhové pasti. Ostatně refinancování předchozích půjček je velmi častou věcí, na kterou vidím žádosti.

Ve školách nás učili počítat. Bohužel se tam stále neučí jakékoliv základy finanční gramotnosti. Škoda, hodilo by se mít například zmínku o finančním plánu, díky kterému by v dnes České republice nebylo tolik lidí v exekuci[1]. Obávám se však, že výuka takového předmětu se ve školních osnovách ještě dlouhou dobu neobjeví.

Umět se zbavit dluhů, nebo je aspoň umět zkrotit na únosnou mez, je pro mnohé zkouškou charakteru. Vyhrabat se z dluhů je podstatně složitější, než se do nich dostat. Jak se k nim postaví? Toť otázka. Budou bojovat, aby se z nich vyhrabali? Mám obavu, že se v tomhle ohledu moc nepochodí. Spousta lidí si myslí, že za ně „můžou zhubnout“ jiní. V to stejné asi doufají i v případě dluhů. Že se objeví nějaký hodný blbec, který bude skákat radostí, aby za někoho platil dluhy a zavděčil se tomu dotyčnému dlužníkovi.

Vládá to přece vyřeší. Nějak

Jak můžeme vidět a slýchat, tak splácet dluhy nedokáže ani naše vláda. V roce 2010 Miroslav Kalousek rozesílal občanům ČR fiktivní složenku, která je vyzývala k zaplacení státního dluhu. Ten překračoval 1 bilión korun. Tehdy na každého občana připadala částka 121 000 korun.

Dnes na každého občana připadá částka 166 000 a veřejný dluh ČR je přes 1,7 bilión. A politici se zjevně nehrnou k tomu, aby tento dluh jakkoliv umořili. Proč by měli? Není žádný zákon, který by je nutil. Peníze potřebuje mnoho dalších důležitých věcí. Jako například jejich vlastní kapsy.

Co takhle jeden takový zákon navrhnout? Líbíl by se mi například tento od Warrena Buffeta:

„Uzákonit v ústavě pozměňovací návrh určující, že se každý zvolený představitel či senátor stane nezpůsobilým pro znovuzvolení, pokud během jakéhokoliv roku jeho volebního období překročí deficit 3 % HDP. Pokud by tento návrh prošel, státní a osobní zájmy našich zákonodárců by okamžitě splynuly.“

A takový zákon bych považoval za projev skutečně vyspělé společnosti. Ne, tomu paskvilu, který se dnes za „vyspělou“ společnost jen vydává. Jenže to by nám páni politici museli čelit zodpovědnosti. A to si oni nelajznou.

Je taky strašně krásné poslouchat starší generace, jak vzpomínají na ty dobré/špatné časy za komančů. Že za nich nebyl žádný státní dluh, jak je dneska. Já nebyl na světě, takže to nemůžu posoudit. Můžu jen používat argumenty jiných.

Možná jsme neměli žádný velký vnější státní dluh, za to jsme však měli velký státní dluh vnitřní. Dle slov jiných autorů tu byly zničené fasády a domy, mizerné cesty, řada státních podniků léta chátrala, protože se o ně nikdo nestaral. A protože tu moc peněz asi nebylo, tak se na opravy muselo půjčit. Kdoví, jak je to se splácením.

Dokážete rozlišovat mezi dluhy?

Osobně nemám rád dluhy. Moc dobře vím, co všechno musí jedinec obětovat, aby nepřišel o vše, na čem tak tvrdě pracoval. A jakou cenu to má, když pak potřebujete všechno splácet. Stejně tak v lásce nemám ani peníze. Ty jsem však nucen chtě nechtě používat a ještě dlouho budu. Proto se o nich raději něco naučím. Narozdíl od jiných, kteří často věří jen ve dva způsoby, jak zbohatnout.

Knížky mě však přesvědčili, že jsou rozdíly i mezi dluhy. Konkrétně mezi dobrými dluhy a špatnými. Že v nich přece není rozdíl? Ale je.

Když si půjčujete na drahé auto jen proto, abyste polechtali své ego, nebo teď to třeba byly drahé vánoční dárky (taky jsem viděl), tak to je špatný dluh. Proč? Akorát to vytahuje peníze z vaší kapsy pryč. Dobrý dluh je takový, který vám peníze do kapsy přináší. Například tím, že půjčujete peníze a ty se vám z úrokem vrací. Nebo skrze něj pak získáváte peníze a to vyděláte na konci je stále větší, než vaše splátka za půjčku.

Na nás mileniály slýchám plivat hodně špíny. Jednou takovou je to, že umíme akorát utrácet všechny peníze, co máme a ještě víc. Od koho jsme to ale mohli odkoukat? Že by od rodičů, kteří takovýto styl života často vedou? Děti se často učí příkladem. Ne tím, co se jim řekne, ale tím co vidí.

Zdroje a inspirace ke článku:

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.