Co mě motivuje a nutí ráno vstávat z postele, i když se mi občas vůbec nechce

Motivace. Tohle slovíčko se v poslední dekádě omítá všude. Na každém rohu najdete motivační knížky, semináře a workshopy, motivační videa, a kdoví co ještě. Je toho plno a stejně to pro řadu lidí nemá vůbec žádný význam.

Ukázkovým příkladem může být známá scéna z filmu Rocky Balboa, ve které má rozhovor se svým synem. Tato slova mají neskutečnou hloubku, jelikož na ně narazíte v mnoha dalších motivačních videích. Osobně považuju jeho slova za jednu z nejlepších definic života jako takového.

Ovšem když si člověk přečte komentáře (a je jedno, jestli české nebo anglické), je vám jasné, že tuto skutečnost řada lidí nechce příjmout. Brání se tomu kdejakým humorem. A navíc špatným.

Co si takoví lidé slibují, že si při shlédnutí odnesou? Že najednou překonají ten ostych či odpor a dokončí zadaný úkol? Že konečně začnou číst či posilovat? Občas takováto silná slova pomůžou. Bohužel ne na moc dlouho. Někdy potřebujete silné emoce, nežli silná slova.

Jak může vypadat vzor motivace

Brzy poté, co jsme se s mámou přestěhovali z mého rodného města, mámě opadly její růžové brýle. Procitla z lásky, která ji k přestěhování vedla. Teď už střízlivěji viděla, jakého šmejda a kurevníka si vlastně vzala. A do jakýho průseru se díky svým růžovým brejlím dostala. Nemluvě o tom, jak se celá takhle eskapáda podepsala na mně.

Pochopila, že kdo uteče, vyhraje. Jinak bychom totiž buď skončili v blázinci, nebo ve vězení za vraždu. Naštěstí neupadla do stavů sebelítosti, doufajíc, že příjde nějakej zázrak. Už dříve se hodně spálila a moc dobře věděla, že pokud nic neudělá, bude to jen horší. My, vlastní děti, jsme pro ni byly dostatečně silný motor k tomu, aby s tím něco dělala.

Vztek jako vnitřní motor

Já sám nemám takhle vznešený zdroj motivace jako máma. Zatím nemám vnější podněty jako děti či milující partnerka po mém boku. Takže moje motivace vychází de facto z ničeho.

Mými hlavními tahouny, které mě nutí ráno vstávat z postele je bolest, nenávist a vztek. A jistá forma touhy se pomstít. Nepotřebuju to však dělat ve stylu ničit ostatním jejich životy. To oni zvládnou sami.

Posměšky, ponižování, urážení, vyhrožování, pokusy mě šikanovat. Ať už normálně nebo elektronicky. Kručí vám žaludek, jenže v ledničce není nic. A v peněžence taky ne. Je toho na tom seznamu hodně. Však si to na mně vybralo svou daň. Zkrátka se snažím, abych tohle prožité svinstvo dostalo nějaký význam.

Aby toho nebylo málo, tak vás okolí prudí kecama o tom, ať jste více pozitivní. Ono se pak všechno zlepší. Samo od sebe… Velmi vtipné je, když vás přiopilý známý, který neprošel ani třetinou takových bolestivých zážitků, vás chce houževnatě poučovat o životě. Jen na základě toho, že je o pár let starší. Určitě jsem dával pozor…

Proč se vlastně snažit?

Častokrát můžete čelit situaci, kdy si říkáte, jestli máte ve svém snažení dále pokračovat. V takových chvílích vybavím ty bolestivé situace, či ksichty těch povýšených lidí. Výsledek je vždycky stejný. Pořád má smysl pokračovat dál. Svým způsobem bych měl těmto lidem poděkovat, jelikož mě nutí na sobě pracovat a zlepšovat se. Jenže to se nestane.

Slyšel jsem takovou kouzelnou formuli.: „Představte si tu radost na tvářích vašich nepřátel, kdyby se dozvěděli, že jste to vzdali. Takovou radost těm sráčům přece neuděláte!“

Poznal jsem kolegu, který si měl vést seznam lidí, které chce zabít. Já vedu seznam knížek na čtení, ale takovýto seznam nevedu. Lhal bych však, že bych rád neviděl ty, kteří se považovali za lepší než já, a velkoryse to dávali najevo, jak jim spadne hřebínek.

Nechápejte mě špatně. Nechcu, aby se tito lidé zabili. Jen aby padli na dno. Tehdy se teprve ukáže, co je dotyčný za charakter. Zdali umí bojovat, přestože se vůbec nedaří nebo zda je taková osoba obyčejný zbabělec, co se zhroutí.

Stinné stránky tohoto přístupu

Teď se stavím do taktické nevýhody. Útěchou mi může být to, že není tolik lidí, kteří mají obdobně silné zážitky.[1] Dříve jsem tenhle veškerý vztek dusil v sobě a obracel ho vůči sobě. Došlo to do takové míry, že jsem se nenáviděl tak moc, že jsem se radši nechával naživu jen proto, abych trpěl ještě víc, namísto toho, abych se zabil a měl konečně pokoj.

Vztek jsem se však naučil využívat jakožto motor, který mě pohání vpřed. Snahy mě nasrat a rozhodit vedou a povedou akorát k tomu, že mi pomohou k mému cíli.

Ten nahromaděný vztek sice využívám jako energii, jenže ho mám víc, než zvládám efektivně uplatnit. Pokud se mi nepodaří najít zdravější způsoby, jak fungovat, tak je velká šance, že mě to dostane do špitálu. Možná i zabije. V tuhle chvíli však nemám nic lepšího.

Citát na závěr

Ještě se podělím o jeden citát na téma motivace, který se mi strašně líbí:

„Srát na motivaci! Je prchavá a nespolehlivá a nestojí ti za ten čas. Je lepší rozvíjet zvyky než spoléhat na motivaci. Donuť se dělat věci! Donuť se ráno vstávat z postele a cvičit. Donuť se pracovat. Motivace je prchavá a je jednoduché na ni spoléhat, jelikož nevyžaduje žádnou soustředěnou snahu ji získat. Motivace k tobě příjde, ani ji nemusíš nahánět. Zvyky jsou spolehlivé. Motivace je prchavá.“[2]

Zdroje a inspirace ke článku:

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.