Co dokážou slova

Slovo. Základní stavební kámen kteréhokoli jazyka. Prakticky veškerá civilizace je na nich založená. Mluva, knihy, články, publikace a různé texty. Výměna názorů s ostatními. To vše se děje za pomocí slov.

Slova, tón hlasu, dokonce i slovní zásoba o vás mnohé prozradí. Jaký máte den, jestli vás něco netrápí, anebo zdali se vám vůbec chce pracovat.

Značka Musíme to opravit
Jak vám zní tenhle text? Taky s něj cítíte to nadšení?

Slova mají nesmírnou moc. Málo věci ovlivní život dítěte, i nejednoho dospělého, víc než slova. Právě o tenhle aspekt se v posledních letech zajímám hodně. Hlavně proto, že:

  • Slova mohou ranit.
  • Slova mohou uzdravit
  • Slova mohou přinést bohatství
  • Slova mohou přinést chudobu
  • Slova mohou povzbudit
  • Slova mohou srazit
  • Slova mohou lhát
  • Slova mohou říkat pravdu
  • Slova mohou způsobovat bolest

Slova jsou velmi mocným nástrojem, který máme každý k dispozici. To protože jsou zadarmo. A protože jsou zadarmo, tak mnozí s nakládají různě. Třeba przněním mateřského jazyka. Nejednou jsem si říkal, co by se dělo, kdyby se zdůrazňovala důležitost slov. Mám však pocit, že se to nebere nějak zvlášť v potaz.

Jednoduchá činnost? Urážení

Ponižování, urážení, odrazování, odsuzování, povyšování se, pomlouvání, zesměšňování, kritizování. V tomto duchu uslyšíte ostatní často hovořit. Stačí jen pozorně nastražit uši a poslouchat. Proč?

Ničit životy ostatním neustálým nálepkováním je strašně jednoduché. Občas to z vás jde téměř samo. Ne že by snad tihle jedinci neměli vysoké seběvědomí, ale díky zhazování ostatních se můžou cítít božsky. Negativní věci se v člověku chytnou pravděpodobněji, protože více reagujeme na negativní věci, než na ty pozitivní.

S rozmachem technologií je urážení a ponižování ještě snadnější, protože tomu přispívá anonymita internetu. Ve hrách to vidím furt. Tam se neustále někdo povyšuje, jak je strašně dobrej a zbytek týmu stojí za nic. A když prohraje, protože pravděpodobnost je v těchto ohledech větší, tak viní všechny ostatní. Přestože on byl ten viník.

Neříkám, že mi to občas neujede. Ovšem dokážu se dost ovládat, protože moc dobře znám ten pocit, být na té opačné straně.

Moje oblíbená fráze

Mám jednu oblíbenou frázi, kterou jsem dokola slýchával: „Od tebe (Vás) bych čekal víc…“ Vždy s nádechem zklamání ve hlase. Od příbuzných, v práci, ve škole. Měl jsem to dokonce napsaný v diktátě. Nemyslím si, že bych byl jedinej, kdo tuhle větu slyšel a ještě uslyší. A co že má být to něco víc?

Tohle věčné očekávání mě možná aj nutilo k tomu, abych se nevzdával a pracoval na sobě. Dělal jsem to a stále to dělám pro sebe. Důvodů mám víc než dost. Ovšem zanechalo to ve mně hořkou pachuť. Kdo ví, jestli se ji vůbec dokážu zbavit.

NE NE NE a NE

Když jako děti vyrůstáme, často slýcháme slovíčko NE. NEdotýkej se toho ohně, NEhraj si s tou vázou, NEzlob. Tato NE bývají oprávněná a myslí to s námi rodiče dobře. Těch ANO na druhou stranu už moc neslýcháme. Odhadem je to poměr 40 000 NE ku 5 000 ANO. Není divu, že spousta lidí odrazuje své okolí od dělání činností.

Když jsem si pohrával s myšlenkou zakládat svůj blog, řekl jsem to jen pár vybraným lidem. Záměrně. Neměl jsem náladu poslouchat „podporu“ v podobě, ať to nedělám. Navíc blog nepíšu pod žádnou přezdívkou, ale pod vlastním jménem. Což u některých témat vyžaduje jistou dávku odvahy (nebo šílenosti).

Cejchovat lidi je jednoduché. Co ovšem není, je umět lidi pochválit a skutečně podpořit!

Domnělá podpora

Každý rodič se snaží svým dětem vštípit sebedůvěru. Nebo rád bych si to aspoň myslel. Jak tahle podoba podpory vypadá?

„Ty jsi tak chytrý. Ty jsi talentovaný, nemusíš si moc snažit. Tobě to jde samo od ruky, ty jsi nepochybně nadaná.“ Právě těmito slovy a nálepkami mnozí věří, že vštípí svým blízkým sebedůvěru. Efekt však často bývá opačný. Děti se naučí to, že čím disponují je trvalé a v čase neměnné.

Ono to nějakou dobu funguje. Do doby, než jim život dá lekci. Najednou jejich nadání není dostatečné. Jejich talent nestačil a asi nebyli tak chytří. A jak se s tím pak tyto děti vypořádají? Nejedno se sesype.

Zabijácké slovíčko

Existuje jedno často používané slovíčko, které dokáže naprosto všechno zničit. Slovíčko ALE. Mám zafixovanou jednoduchou poučku: „Pokud je ve větě ALE, všechno co bylo před ním, se nepočítá.“ Platí to v textech, při prodeji, ve mluvě, i při chválení.

Obzvlášť to platí u vztahů. Ve slovníků partnerů a partnerek na tohle slovo narazíte. Dejme tomu, že doma pomůžete s řadou věcí. Pak od svého partnera či partnerky slyšíte chválu a máte z ní radost. Než přijde ALE v podobě, že jste nevynesli koš. V tu ránu si připadáte, že jste všechno dělali naprosto zbytečně.

Účinnější varianta podpory

K tomu, abyste ostatním skutečně vštípili sebedůvěru, je třeba volit trochu jiný slovník, než o kterém si myslíte, že pomáhá. Taky  budete muset obohatit, případně poupravit svojí slovní zásobu. Ze začátku to pro vás může být náročné, ovšem z dlouhodobého hlediska to hodně prospěje.

Tabulka s porovnáním výroků a jejich účínek
Porovnejte si, co říkáte svému okolí a jaký to mívá účinek.

Když je takhle naučíte přemýšlet, výsledkem bude, že na naučí po celý svůj život budovat a napravovat sebevědomí. Nenechají se jen tak snadno porazit, případně odradit, když jim něco nevýjde. Časem vám za to snad poděkují.[1]

Anebo jen potěšte někoho tím, že ho oslovíte. Zeptali jste se někdy prodavačky v obchodě, jaký měla den? Já jo. A dělám to furt. Kolikrát to vykouzlí úsměv ve tváři, protože ji někdo bere jako člověka.

Proč mi na slovech tak záleží?

Od druhého manžela mé mámy jsem musel poslouchat jak nic neumím, jak jsem neschopnej, jak jsem hloupej. Denně a denně. Chtěl mít mámu jen pro sebe a já byl nevítaná zátěž, které bylo zapotřebí se zbavit.

Když pořád posloucháte neustálé shazování a ponižování, tak na sebevědomí vám to nepřidá. Spíše hrozí, že tomu sami začnete věřit. Dokonalost celého takového procesu je, kdy zhazujete, demotivujete a odmítáte sami sebe. Vaše vlastní mentální vězení. Chvála by mi třeba pomohla, jenže tu jsem moc často neslýchal.

To byl přesně můj případ. Začal jsem si připadat neschopnej a trvalo mi roky, než jsem se z toho dokázal vymanit. Přesněji to bylo přes 5 let, protože jsem všechno tohle držel v sobě. Chlapi přece najevo své emoce dávat nemůžou… Nemluvě o tom, že přes hlubokou touhou spáchat sebevraždu, jsem stále tady.

Bylo nebylo, byl jeden moudrý muž, který chodíval k moři předtím, než začal psát. Měl zvyk procházet se po pláži předtím, než začne svou práci.

Jednoho dne, když se procházel podél pobřeží, podíval se dolů na pláž a zahlédl lidskou postavu pohybující se jako tanečník. Pousmál se při představě, že někdo tančí, a tak zrychlil, aby ho dohnal.

Když se přibližoval, všiml si, že tou postavou byl mladý muž a co dělal nebylo žádné tancování. Mladý muž se shýbal do písku, sbíral malé předměty a házel je do oceánu.

Moudrý muž přišel blíž a zvolal: „Dobré ráno! Mohu se zeptat, co děláte?“

Mladý muž se zastavil, podíval se a odpověděl: „Házím hvězdice zpátky do moře.“

„Musím se zeptat, proč házíte hvězdice zpátky do moře?“ zeptal se zaskočený moudrý muž.

Na to mladý muž odpověděl: „Slunce je vysoko a brzy bude odliv. Když je nehodím zpátky, tak umřou.“

Když to moudrý muž slyšel, tak oponoval: „Ale mladý muži, neuvědomujete si, že tu jsou míle a míle pláží a na každé z nich jsou hvězdice? Nemůžete udělat rozdíl!

Na to se mladý muž ohnul, zvedl další hvězdici a hodil ji do oceánu. Když žbluňkla do vody, prohlásil: „Pro ni to rozdíl byl.“ – Loren Eiseley

Zdroje a inspirace ke článku:

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.